Vzpomínka na MUDr. M. Hadravského

  • 21.8.2012
  • Aktuality

14.5. 2012 zemřel doc. MUDr. Milan Hadravský CSc. Vzpomínku, kterou napsal jeho dlouholetý spolupracovník, prof. mojmír Petráň, naleznete, pokud kliknete na celý článek.

Byl již mnoho let těžce chorý, takže jeho studenti, ač je stále dokázal zaujmout svými často nečekanými a přitom hlubokými pohledy na vážné lékařské otázky, nemají tušení, čeho všeho se mu podařilo v jeho plodném životě dosáhnout ve vědě, v lékařském umění a v záchraně lidských životů. V tom bude jistě dlouho vzorem svým žákům, zejména starším, kteří ho poznali už v dobách jeho jarosti. Těm posledním, které učil až teď, tu chci uvést aspoň několik málo jeho počinů nejslavnějších, jež ovlivnily vícero lékařských i přírodovědných oborů, i několik historek, jimiž bych chtěl připomenout jeho lidskou tvář, a také varovat (ač asi marně) naše dorostence před zhoubnými návyky, které ho předčasně zahubily. Kouřil od mládí a nejdřív mu to nevadilo, byl zdatný sportovec, jezdil na kole, lezl na horské štíty, plaval. Když začal cítit, že kouřit mu vážně škodí, přestal. Vydržel to rok a celý ten rok toužil zapálit si znovu, až ho k tomu kamarádi zas při dobré zábavě svedli. Znovu se sebrat už nedokázal, ač věděl, co za to zaplatí.

Když jsem přišel na podzim 1960 na plzeňskou fakultu s převratnými plány, co a jak by se mělo učit v lékařské fyzice, nechtěl jsem postupovat obvyklou cestou a vnucovat lidem, kteří v ústavu zbyli po mém předchůdci, své představy, nýbrž pro ty jsem chtěl získat schopné dorostence. Měl jsem štěstí, přihlásil se student čtvrtého ročníku Milan Hadravský, chtěl jsem ho zainteresovat na problematice, již jsem si přivezl z Prahy: Neelektrické projevy nervového i svalového vzruchu, ale moc se mi to nedařilo, takže jsme se dali hlavně do učení, to Milanovi šlo od začátku velmi dobře. Mládež se má poslat do ciziny, aby se otrkala, to ale tehdy nešlo, a tak jsem ho poslal aspoň do Bratislavy k Jozefu Zacharovi, kde se záhy proslavil také v diskuzi s Gustávem Husákem svým dotazem, jak se vlastně liší Východoslovenské železárny od projektu Huko, za který oběsili Ludvíka Frejku. („Neviem, prepáčte súdruh, ja nie som ekonóm“, odvětil tehdy mazaný Husák.)

V roce 1964 jsem si přivezl z Ameriky nový úkol: uvidět živé buňky v mozku. Nápad, jak na to, jsem měl, ale od nápadu k dílu je cesta dlouhá. S Milanovou velkou pomocí se ji podařilo zkrátit na málo přes rok; pak jsme jeli pokračovat na Yaleovu univerzitu k Robertu Galambosovi spolu a pak jsme ty mikroskopy patentovali a publikovali v předních žurnálech. V r. 1983 se naším mikroskopem podíval u nás Alan Boyde na zub pračlověka a nabídl za kopii toho stroje velmi slušný peníz a Karlova Univerzita neodolala a prodala. Později jsme vyrobili a do světa vyvezli i několik dalších; dalo by se o tom mluvit dlouho a vesele, např. jak Milan vymyslel, jak se dostat domů ze Švýcar bez německého víza.

Ale stále jsem cítil, že by Milan chtěl dělat také na něčem výhradně svém. To se opět našlo hlavně náhodou. V létě 1968 jsem měl jet s výpravou potápěčů do Jugoslávie, ale nepohodl jsem se s organizátorem výpravy a tak jsem jet odmítl. Abych však nezpůsobil výpravě nesnáze, dohodil jsem jim náhradu: Milana. Ten pak dělal výpravě nejen lékaře, nýbrž i řidiče terénního vozu Praga V3S a jeho opraváře a dovezl ten značně zchátralý vypůjčený vůz i domů, když se více lidí rozhodlo, do okupované vlasti se nevrátit. Na té výpravě se Milan nejen naučil i potápět, nýbrž se mu to dokonce zalíbilo, a protože byl i vynikajícím internistou a fyziologem a fyzikem (žertem se nazýval kovolékařem), rychle pochopil nejen problémy potápění, kesonové nemoci a dalších nebezpečí, nýbrž i možnosti léčit kyslíkem v přetlaku otravu kysličníkem uhelnatým i plynatou sněť a také anoxii při pneumotoraxu, úrazech hrudníku atp. Je pravděpodobné, že kdyby byl býval po ruce druhý Hadravský, mohl Milan přežít i svou poslední ataku paroxysmální tachykardie, kterou nedokázali zvládnout kolegové, již byli po ruce. Ač tyto jeho hlavní úspěchy byly velké a mnoho lidí se o tyto problémy před ním pokoušelo marně, zdaleka to nebylo všecko. Jeho třetí choť byla zubní lékařka. Tak pro ni vymyslel geniální jednoduché zařízení na snímání protéz vzdorujících nástrojům do té doby obvyklým. Jiný zubař publikoval jeho zařízení na mapování chrupu. Pro psychiatry udělal geniálně jednoduchý a zcela spolehlivý faloplethysmograf, zkrátka přišel-li někdo s problémem, jenž Milana zaujal, vymyslel mu jeho nové jednoduché řešení. Byl ale krajně citlivý vůči jakémukoli podrazu; s tím, kdo se ho dopustil, obvykle navždy skončil. Vymyslel též řadu vynálezů nelékařských, například dvojčinnou brzdu pro automobil: píst se při sešlápnutí pedálu nejdřív posunoval rychle, a jak zabral a zastavil se, začal tlačit v něm vložený mnohem menší píst mnohem větší silou: tedy posilovač bez přídatného zdroje síly. To mu ale patentový úřad (nejspíše na radu znalce z nějakého automobilového závodu) patentovat odmítl. K většině svých vynálezů přišel Milan za ranního probouzení, někdy se však probudil úplně ještě dřív, než Duch Svatý stačil dokončit své dílo. Jednou se mu např. zdálo o motoru, jenž se zastavil, protože mu zamrzl chladič; tím byl užuž potřen II. zákon termodynamiky, leč budík zabránil dokončení díla.

Hadravského hyperbarická léčebná komora, dílo s několika zcela originálními prvky, zachránila nepochybně více než deset životů a odvrátila několik desítek těžkých a trvalých poškození zdraví; občas byla jediným zařízením svého druhu v celém Československu. Ale vymyslel, postavil a do klinické praxe uvedl i mnohem jednodušší zařízení pro léčbu normobarickým kyslíkem, jež nahradila nepraktické málo účinné „kyslíkové stany“; vynikla zejména prakticky nulovým dýchacím odporem. V této oblasti má i několik patentů, publikací a příspěvků v učebnicích.

Domnívám se, že jen málokdo z těch několika tisíc lékařů, které naše fakulta od svého vzniku v r. 1946 vychovala, může se s Hadravským měřit v tom, čeho dokázali dosáhnout.

17.5.2012 Mojmír Petráň.

Kolektivní členové